21.9.15

Jana

Rty semknutý, tmavý. Tělo pořád ještě v barvě, která byla její. Oči pootevřený a zdá se mi, že čím dál víc, jako by postupně tály. Paže ledový. Vlasy trochu jako na panence. Dají se hladit, tak to dělám. Tvář pevná, i když potlučená — ale ne ošklivě. Tělo v kremační rakvi, pod zdobenou bílou látkou, drobounké. Chtěl bych z něj vidět víc, lístky rukávu alespoň, ale nechci odkrývat pitevní šití. Jen stehy na hlavě mě neděsí. Držím mrtvolu své ženy za ruku, pak za obě. Kdy odejít? Tak prostě, teď.

Je vůbec možné, že to byla ona?

Jana. Sedím v autobuse do Turnova, na svatbu nejlepší kamarádky. Zvoní telefon, Jana Grygarová.

Naposledy jsme spolu mluvili před prázdninami, chtěla vědět, jestli se rozvádíme. Vím, že je zrovna v Gruzii, po které se mi od loňského listopadu stýská. Předloňský jsme tam strávili spolu, obhlédnout Kazbek, který plánovala už tehdy lézt, ale bylo po sezoně. Vím, že tuhle ho leze s Janicou.

Když v telefonu uslyším právě naši společnou kamarádku, obratem mě stiskne pravda, kterou zároveň i dva měsíce poté odmítám jako absurdní. „Mám špatnou zprávu,“ zní na druhém konci spojení. „Vlastně tu nejhorší.“

Vystoupím na křižovatce ještě v Praze, taškou fláknu o beton chodníku. Je ostrý ráno. Co udělat?

Zavolat švárovi.

Nemám číslo, netuším, kde jsem, jdu naslepo. Volám mámě. Hlas mi přeskakuje rozčilením. Pokládám to, brečím. Detaily se dozvím později, s Janicou si budeme znovu telefonovat až odpoledne. Momentálně kodrcá policejním autem na jih, pryč z vesnice pod kavkazskými štíty, do kterých se tehdy tak nádherně opíralo podzimní slunce.


Jaké nebe Jana viděla než zemřela?

Volám lidem, kteří to mají slyšet mezi prvními. Strohé informace recituju, no, stroze. Skládám ty slova nějak za sebe, sypu se až pak. Fáze zármutku podle Kübler-Rossové? Mám pocit, že mi jich jde přes sebe všech pět, respektive čtyři letmý záchvěv smíření poprvé cítím na přestupu v Istanbulu, kde následující noci čekám na let do Tbilisi. Lístky mi zaplatil Petr, přespával jsem u Honzy, před odjezdem na letiště stihnu zpověď Španělce, Spoonmanovi s Nickou a na gate se mi ještě dovolá čerstvě vdaná Kateřina. Jak sakra podobné situace udýchají lidé, kteří jsou sami?

Nad Istanbulem dvacet minut kroužíme. Většinu letu zůstávám v klubku u okna, ale když konečně zvednu hlavu, dívám se přímo do měsíce, odcházejícího z úplňku. Provází mě i k autobusu, je před půlnocí a teplo. Na přestupu mám dvě hodiny, cestou zpátky třikrát tolik. Bude mít smysl zajet do města? Před dvěma lety jsme se tu brali. Přetáčím hodinky dopředu, naskakuje 3. srpna. Za týden máme výročí.

Nikdo kromě nás nesázel, že se tenhle svazek dožije byť jediného. Nikdo nás taky neznal, jako jsme se poznali my. Nebyli jsme si jen souzeni, ale rovnou odsouzeni: každý tomu druhému zrcadlem jeho největších slabostí a hříchů. Dívali jsme se na sebe a milovali i nenáviděli co vidíme. Hledali společnou cestu sobectvím každého z nás. „Láska hory nepřenáší,“ říkala často Jana a jakkoli mám odžitý opak, v novém kontextu zrovna tahle věta a veškerá s ní související bezmoc řežou nejvíc.

Letadlo přistává za rozbřesku. Během přešlapování u bagáže prohodím pár slov s českou dvojicí, která se chystá i do Stepancmindy. „Polezete na Kazbek?“ ptám se, vrtí hlavou. Pás konečně přiváží prázdnou krosnu.

Na příletech mě vyhlíží chlap z penzionu, jdeme k autu, vysvětluju, proč tu jsem. Město se probírá z mrákot, já v nich šlapu vodu. Nepouští mě iracionální představa, že vystoupím z auta nebo otevřu dveře pokoje nebo přijdu na domluvený sraz s Janicou a Jana tam někde bude čekat, smát se nebo tázavě kabonit, a navrhne jeden z plánů, které jsme spřádali spolu i každý zvlášť.

Pracovat v potápěčské škole u Rudého moře. Provozovat open house v Izraeli nebo na Islandu. Vyučovat na základce v Karlovicích. První z pěti dětí počít v Louisianě. Když poprvé v legraci zmínila, že polezeme Annapurnu, dovedl jsem si představit, že nás to sice zabije, ale že to opravdu uděláme. A předpokládal, že by šlo o krásnou smrt.

Teď vím, že smrt je ohavná. Ničí mě, jestli s tělem spláchne vše, co ve vesmíru jsme, a zároveň nedokážu přistoupit na předpoklad duše, odpoutané kam přesně? Jakým procesem? K čemu? Víru, ve které jsem byl vychován, už nevyznávám, ale víc než kdy předtím chápu lidskou potřebu přimknout se k nějaké formě království nebeského. Janě před dvěma lety nečekaně zemřela maminka a mě by tolik konejšila jistota, že jsou alespoň zase spolu, že dcera nezhasla pod kavkazskou oblohou v samotě vědomí smrti. Že tunely světla ústí daleko za chemií, zaplavující umírající mozek.

Závidím všem, jejichž víra na útěchu vystačí.

V Gruzii se lidé často křižují: řidiči taxíku, babičky v maršrutkách, krasavice v šátcích pod klenbou Sameby. Odluka církve a státu je jedna věc, nemožnost tělo legálně zpopelnit věc druhá. Přiletěl jsem vyřídit formality nutné k jeho repatriaci, ale hlavně jsem ho přiletěl vidět. Dopoledne mám sraz s Janicou, bloudím na metro, pomalu se mi oprašují názvy a výjevy z před dvou let: Rustaveli, Didube, vyšisované plakáty s holčičkou, co vypadá jako Björk. Na přestupní Station Square slyším nad hlavami davu hlas, který si nejdřív spletu s muezzinem. Nádherný zpěv se rozléhá stanicí a naplňuje její zdi tesknotou, kterou jen s obtížemi ustojím. Na eskalátoru se přidržujte madel.

Venku? Pálí slunce a všude kolem je něco, lidé, auta, suvenýry, šperky rozložené na dekách, knihy z druhé ruky v ruštině, gruzínštině, angličtině, vedro vše spéká do barevné šmouhy tunelu, kudy pospíchám vidět, slyšet, dotknout se člověka, který byl s Janou v její poslední chvíli.


Společně nastoupíme týdenní kolotoč papírování, telefonů a přejezdů tam i nazpátek. Poznáváme bizarní figurky jako je „detektiv“ Johnny Alavidze, ve skutečnosti kdosi mezi zelinářem a světským, profitujícím ze zprostředkování pohřební byrokracie, a poznáváme vzácné lidi zcela na svém místě: českou konzulku vstřícnou nad rámec funkce a překladatele Vojtu, který se nás ujme, jako bychom byli jeho vlastní.

Poznáváme taky město, které mi napoprvé přišlo jako skanzen pozdně osmdesátkového Československa, ale teď v něm daleko silněji vnímám to rozkročení mezi kulturami: jiné než v muslimském Istanbulu, ale podobně živé, podobně lidské, podobně umazané chudobou. Hned první večer jdeme na drink s Chrisem a Isidorem, dvěma kluky z trojice, kterou Janica s Janou potkaly na Kazbeku. Pít se mi nechce, vysedávat s lidmi.. netuším. Snažím se nezapomínat, že tohle není jenom moje ztráta. Neznám Janicu natolik, abych odvodil, co se jí může honit hlavou. Jaké bylo vidět někoho umírat? Jaké bylo vidět umírat zrovna někoho takového? Žárlím, že mohla být nejblíž, jenže mohla bylo ve skutečnosti musela.

Nejsem dobrý společník do noci, nad kterou visí smrt. Závidím spontánní hovor o Gruzii, cestování, pivu, závidím smích, do kterého se sice nemusím nutit, ale mám pocit, že vychází z někoho jiného a nepatří do vesmíru, ve kterém už se Jana smát nemůže. Třeští mi hlava, pivo jen cucám. Alkoholu se budu vyhýbat ještě několik dní, hudbě celé týdny. Najednou mi jakákoli z milovaných melodií přijde jako past, naježená bodáky.

Dívám se na Chrise s Isidorem a je dobře, že říkají něco banálního, když k tomu zásadnímu nemůžou mít co. Chris je Jihoafričan a koťátko, které později nechávám s Janicou v parku u Sameby a sám jdu o pár stromořadí dál spílat otevřenému nebi, klást mu zbytečné otázky a brečet, zase jenom brečet. Stavy naprostého zmaru střídá zenová strnulost, setkání i zážitky zostřuje tragédie, bez které by k nim nedošlo. Když u vstřícného gruzínského prodavače nakupujeme víno a kafráme o odrůdách z Moravy i Kapského města, je to skoro perfektní dokud se neotočím směrem, kde by vedle nás tak moc měla stát, ale tak pronikavě nestojí, Jana.

Listuju blokem, který si založila speciálně pro Gruzii. Úhledné výpisky jak od premiantky, kterou ve Vrbně bývala. Seznamy, co vzít s sebou. Moje jméno u snu, který se jí zdál poslední noc. A kapitálkami na závěr: KOUPIT HODINKY.

Čas na policejní stanici v Mcchetě stojí. Dorazili jsme do polední pauzy, policista z našeho případu si nese igelitku se svačinou. Mluví s Vojtou a občas se na mě podívá, jako by si potřeboval rozpomenout, o čem je řeč. Vždycky je těch gruzínských slov desetkrát tolik, než s kolika vystačíme česky. Nepřestávám urgovat, aby mi umožnili vidět tělo. Co když to v Praze nepůjde? Co když přiletí ve stavu, který už k ukazování nebude? Čtyřicítky přes den a tropické noci nutí přemýšlet o vybavenosti postsovětského soudního lékařství. Odjíždíme bez jasných odpovědí, ale s papíry, opravňujícími k repatriaci.

Zpátky do Tbilisi, zpátky do kolotoče. Notářky. Xerox. Pohřební služba. Notářky. A Vojta, anděl: vozí nás křížem kráž městem a po přemlouvání si nechá zaplatit alespoň večeři v hospodě, kde se po pár pivech otáčím za uhrančivou, nakrátko ostříhanou servírkou.

„Boky a intelekt,“ shrnoval jsem kdysi svoje partnerské preference. A oči! Janiny, pro které nejsou slova, nás viděly jako preacherovského Jesseho s Tulip, moje jako Achnatona a Nefertiti.
"Nefertiti  is  shown  appearing  behind  her  husband  the Pharaoh in offering scenes in the role of the queen supporting her husband, but she is also depicted in scenes that would have normally been the prerogative of the king. She is shown smiting the enemy, and captive enemies decorate her throne."

Zásnubním prstenem byla kopie faraonova královského. Jak je to dlouho, co jsem před silvestrovskou půlnocí číhal na příletech v Budapešti, kam se budoucí královna vracela z Izraele? Když mě za bránou uviděla, zarazila se a rozzářila do úsměvu, který napnul tisíc plachet.

„You were husband and wife, what a feat,“ píše mi kamarádka, ale konejší to jen podružnou rovinu tragédie. Nejprve je pryč Jana, teprve potom moje žena. Čteme zprávy a ohlasy z domova, blízcí i vzdálení se s tím vyrovnávají po svém. Nejpřiléhavěji to napíše Jitka. Apačka byla mnohem víc než Apačka. Často jsme se společně smáli a hlavně spíš divili lidem, kteří ji sledovali tuhle nebo onde, podbízeli se jalovými pokusy její styl napodobit a nebyli s to rozlišit nadsázku a ironii, kterými veškerý svůj psaný projev futrovala. Image neřízené střely, 'aimless arrow', o které křičí Converge, byla přesně jen to, image.

„Já si furt potřebuju něco dokazovat, protože nevím, jak jinak bych zjistila, že na to mám,“ v praxi znamenalo, že šla odhodlaně za čímkoli, o co stála, a že v tom byla pozoruhodně pečlivá. Střela? Jistě, minimálně protipancéřová. Neřízená? Ani omylem. Aim for the heart, Ramon!

Vlastně for the hearts.

STILL.

BEATING.


Co křičet, když její dotlouklo? Když se z něj vylila krev a utopila dech? Vím, že mi čas vysvětlení nenabídne, jenom odnaučí se denně vracet k ledovcové trhlině, kterou si představivost hloubí z vyprávění. „Život jde brutálně dál,“ čtu v  zápisu rok od Alenčiny smrti. Hledám ve slovech skály, ke kterým se přimknout, i tenhle text je pokusem jednu takovou z moře utrpení vyzvednout. Tupě zírám do příspěvků kamarádů, do kondolencí mému otci, do davů v ulicích, do internetových diskuzí. Život jde brutálně dál a řvát jako rozjeté tbiliské metro nemůžete donekonečna. Ukončete nástup, dveře se, navždycky, zavírají.

Den před odletem táhneme s Janicou naposledy městem. Nemůžeme být výmluvnější: dva cestovatelé, tři krosny. Janica letí z Kutaisi do Budapešti, loučíme se bez zbytečných frází a s vědomím, že jí dlužím nejenom gruzínskou útratu. Jdu si kecnout do kavárny a naplánovat istanbulský stopover. Chci se zastavit v Modré mešitě, takže potřebuju dlouhé nohavice. Koupím dvoje černé kalhoty, koupím jedno dvojité kafe. Když večer čekám na zastávce sedmatřicítky na letiště, dívám se přímo do turistické reklamy na protější straně ulice. Přímo do bílé stěny Kazbeku.


Došli jsme tehdy do sedla Arša a kochali se pohledem na horu, která jednoho z nás za necelé dva roky zabije. Omylem vystoupím kilometr před letištěm, kdy už je se mnou v autobusu jen řidič a klimbající revizorka. Jdu tmou a zpívám sobě i autům, která mě čas od času míjejí, a taky několika potulným psům, osvětleným projíždějícími reflektory. Tbilisi International Airport je díra, procitající po půlnoci k pestrému mezinárodnímu mumraji. Mezi rodinami ze všech koutů bývalého Sovětského svazu se dovolám Janině nejbližší kamarádce, kterou jsem nebyl s to před odletem do Gruzie sehnat. Sylva zná příběh našeho manželství lépe než kdokoli jiný, neskutečnost jeho epilogu odrážejí tabule, avizující lety do Baku, Teheránu, Šardžá. V baru nahoře si nechám natočit předražené pivo a už ať jsem pryč.

Posouvám hodinky o hodinu zpátky, na Atatürkovi je šest ráno. Chytám metro, pak přestup na tramvaj, pak —

Doprdele.

Vystoupím na Sultanahmetu a sotva dojdu k betonovým schodům před promenádou, jak vratké mám nohy. Je tu liduprázdno a klid, vítr čechrá koruny stromů. Do otevření mešity pro veřejnost zbývá hodina.

Když jsme se do sebe s Janou zamilovali, psala mi, jak mě vidí všude. Vidím ji u stánku s grilovanou kukuřicí, provinile objedná ještě jednu. Vidím ji přebírat za tmy šátky na tržišti, dokud nenajde blankytně modrý, ve kterém se pak prochází jako osmanská princezna. Vidím ji mňoukat na kočky, kterých je po městě tolik, že nás to inspirovalo k představě Istanbulu jakožto hlavního města kočičí reinkarnace.

Obejdu areál mešity jednou dokola a řadím se do fronty turistů, kteří jsou perplex z toho, že budou fasovat erární závoje. Před vstupem zouvám žabky a po dvou letech se bosýma nohama znovu dotýkám koberce, tlumícího nejenom kroky. Nacházím místo vzadu u zdi, kde se posadím bez modliteb, turisté proudí okolo. Překvapuje mě jak často jejich tvářím schází zájem. Tolik kultury k vidění, tolik promrhaných pohledů. Co všechno by ještě dokázala vidět Jana! Její vášeň věci poznávat byla nekonečně autentická, nekonečně srdečná. A přetínající konvence i předsudky jako katana od Hanzó Hattoriho. Kolik souvislostí světa mi došlo jen díky naší návštěvě Svaté země? Kolik odvahy k uchopení věcí, ze kterých jsem měl maloměšťácký strach?

Zatímco návštěvníci proudí k východu, v části oddělené pro věřící jsou jen dva muži. Jeden právě pokleká k modlitbě, jeho siluetu obtéká ranní světlo. Zátiší s vírou mě dojme víc než smutek, který jsem pronesl celnicí. Ten teprve čeká na chvíli, kdy na dohled Marmarského moře najdu místo, kde jsme s Janou strávili jeden z nejhezčích společných večerů.

Napůl kavárna a napůl vetešnictví má staženou roletu, skrze kterou vidím naše místa. Venku padal soumrak, my do sebe klopili jeden çay za druhým, potahovali z vodní dýmky a smáli se kočkám, kočkujícím se o plátky šunky, rozhazované sympatickým majitelem. Nepoznal jsem nic krásnějšího než Janu šťastnou, Janu zářící. Janu předoucí. Zase mi tečou slzy, ale rychle je otřu, protože za zády mě kdosi zdraví. Prošedivělý pán se ptá, jestli bych si dal snídani?

Odemyká a pouští mě do zavřené kavárny. Dostanu famózní míchaná vajíčka a vypiju tak litr čaje. Dívám se po obrazech, které tu visí úplně všude, mezitím do rohu usedá šestičlenná muslimská rodina a objednávají. Obsluhuje nás Arménka, která neumí anglicky a zdá se, že ani moc turecky. Shovívavě se usmívá, když se jí posunky snažím vysvětlit, že mám o jeden z obrazů zájem. Nechávám u stolu věci a jdu se zeptat do sousedního vchodu, kde mi vyplašený kluk slíbí někoho zavolat.

Za pár minut Adem skutečně dorazí — poznávám v něm chlapíka, krmícího kočky. Stručně mu vysvětlím příběh posledních dní, rozumí myslím jen tak napůl, ale stejně by neměl jak tušit, že příhodnější malba tu na mě nemohla čekat. Nabídne mi cenu, o kterou necítím potřebu smlouvat, i když bych samozřejmě měl. Podáme si ruku, vezme štafle.


K čemu jinému v ihre schlechteste Stunde utéct než ke květinám. K čemu jinému než k poezii.
Er trägt es von Schwelle zu Schwelle, er wirft es nicht fort
K čemu jinému
Der wird mit den Tulpen geköpft
než zase jenom k hudbě.


Jsem konečně doma, konečně dokážu poslouchat alkohol a chlastat písničky. Janino tělo přiletí po stejné trase až za další dva týdny, tuzemská pohřební služba mě ujišťuje o tzv. právu na identifikaci. V Praze se potkám se švárou, dáváme lahváče u zšeřelé Vltavy a nahlas přemýšlíme, co teď i dál. Čeká nás cesta do Vrbna a bude to bolet ještě víc než Istanbul: jak nás spolknou jesenické lesy podél silnice, chce se mi už jenom padnout na asfalt a nebýt. Všechna ta povědomá místa a lidé, bledé listy větrných elektráren, Skalní potok, strýc s tetou, rodný dům, mourovatý pan Darcy, který se mnou zůstal přes vánoční noc, kdy jsem přijel Janiny rodiče žádat o její ruku a čekal na ranní vlak do Milotic.. to všechno pozbylo jakéhokoli smyslu. Přebírám se pozůstalostmi od dokladů přes 462 537 festivalových akreditací po vinyly a komiksy a knížky, které až palčivě dobře znám. Mœbius, jeden z posledních dárků. Comic & Curious Cats, dovezené z amsterdamského blešáku. Sebrané texty Wovenhand, opálené požárem na Flédě.

Večer jdeme na oheň k sousedům, cvakají zátky Šeráku, dívám se do ohniště, kde hoří čerstvě přiložená paleta. Nakláním se blíž a cítím na tváři žár, cítím plameny, rozpékající inkoust. Čarokrásná, tak moc bych si přál hořet s tebou. WE’LL BE LIKE TORCHES! WE’LL BE LIKE TORCHES!


Zpátky v Praze to křičím Střešovicím na Svatovítském mostě. Je po půlnoci, takže pondělí – den kremace. Proč si pro sebe jednu z Janiných milovaných kapel najdu až tehdy, kdy názvem zrcadlí stav věcí? Čtyři kila popela, ze kterého nazpátek nic neposkládáte. Je to ještě absurdnější než mrtvé tělo. Návod, jak s ním naložit, je naše Písmo, ale cítím povinnost umožnit rozloučení i lidem mimo rodinu. O koncertu jsme s Michalem mluvili ještě z Gruzie, Full Moon to celé zařídí, jenom se vezu a říkám „určitě Bugrra“ a „co Wild Tides?“. Přemýšlím o lidech Janina života, na které se z různých důvodů dostat nemůže, a přemýšlím o písničce, kterou vím, že jí chci zazpívat. Zněla před rozbřeskem u jezera, své místo má i za soumraku vedle řeky.


V neděli po úplňku je pekelné vedro, náplavkou proudí známí i cizí, podávám ruce a shovívavě opakuju, že v pohodě, že nejsou slova. Automatiku rozbije Ajva, se kterou se skoro neznáme, ale když po pozdravu a pohledu směrem k oltáři tulipánů ztratí hlas, obejmeme se, jako bychom byli jedna indiánská rodina. By This River nakonec zvládneme s Kittchenem, do Bourkova podkladu bubnuje Tomáš N. a je to tak nejspíš správně. Díky, byli jste báječný publikum.

Jirka Imlauf do něj pustí desky, slyším nástup Sound & Vision a to nemůžu zůstat bez hnutí, nakonec ze sebe na pár dalších věcí vytancuju duši, zatímco Frody, kterého jsem znal jenom z vyprávění, tomu vyprávění dostojí a staví trůn z bas od piva, odkud diriguje blázinec pod sebou. Rozdám několik Janiných triček, snad padnou komu padnou.

Někdo, už nevím kdo, mi říká: „Obdivuju tě, jak to dáváš.“

Jak to dávám?


Řvu do hlíny pod hvězdami, rozsvěcujícími se na vrbenském nebi. Hodinu předtím svírám otevřenou urnu a dovnitř mi odkapávají ostružiny slz. Část popela odsypeme k Mickiewiczovi, milované vrbenské kočce, která se dožila třiadvaceti let – a mě napadá, kolik jich ta černá enigma ukradla Janě. Horší než záchvaty smutku jsou jen záchvaty vzteku. Je pryč, pryč, pryč, rezonuje ve svalech, zatínajících k ničemu.

Jak to dávám? V tramvaji si přede mne sedá holka s parfémem od Marca Jacobse, takže samozřejmě nemůžu nemyslet na to, že jeho DOT měla Jana ze všech vůní nejradši, a že jsem stál dvacet minut nad odpadkovým košem, kam jsem se přemlouval vyhodit zbytky lahvičky, vyklizené z bytu.

(„Byla moc krásná a voněla. Kouřila drahý cigarety a furt se smála.“)

Jak to dávám? Dívám se na staré lidi o holích na zastávkách uprostřed letního odpoledne a počítám roky. The light that burns twice as bright burns half as long? Když už brát z Blade Runnera, tak citaci, kterou Jana s oblibou používala: „It’s too bad she won’t live!

But then again, who does? Mohlo se vám zdát, že žila pro riziko, ale to se vám skutečně jen zdálo. Neriskovala, na rozdíl od lidí vyhnívajících v zaměstnáních a vztazích, které je nijak nenaplňují, v neúctě k sobě i lidem okolo. Nechat za sebou jenom tu mrtvolu, libovolně krásnou, je do prdele riziko. Nenapřít se k ničemu z toho, co doopravdy milujete, je do prdele riziko.

Tolik vesmíru kolem nás – a přesně s tím se mi nejde srovnat, že nádhera světa a dechu a lásky a chuti byla Janě odepřena, že jí život sebral život. Můžu si na to zvyknout, můžu na to zapomenout, ale nenacházím způsob se s tím smířit. V jednom z prázdných dní zabloudím do Městské knihovny, sáhnout po čemkoli, co by tlumilo bolest. Napadne mě podívat se po ilustrovaném vydání Thákurovy Sádhany, které jsem marně sháněl po antikvariátech, skutečně ho najdu a rovnou přečtu. Doslov zmiňuje smrt autorovy ženy a dvou jeho dětí a uzavírá vše básní, co „snad i pomůže těm, kteří po podobné ráně potřebují básníkova moudrá slova nejvíce.“
Když ještě žila, já dar každý,
jejž ona dávala mi, Pane,
jsem mohl jí zas splácet darem.
Čas ten již nikdy nenastane.
Noc její dosáhla již rána,
tys v náruč pojal ji, ó Pane,
i kladu k nohám tvým dnes dary,
jež pro ni měl jsem přichystané.
Za jakoukoli křivdu na ní,
za jakékoliv provinění,
dnes u tebe já, Pane, musím
se dožadovat odpuštění.
Tak květy vděčnosti a lásky,
jež nemohly již jí být dány,
dnes tobě, Pane, obětuji,
ač pro ni byly přichystány.
Takže, Pane, kam to mám složit? Nejmilejší společnou fotku jsme si přivezli z pouště. „To musí být láska, tyvole!“ napsala nám k ní před milionem let Janica.


Jako bychom snad měli na vybranou.

30.6.15

Cukr / Bábel

netušim
co si mi to
nalila do pití
ale
trochu to
pálí
trochu
na patře mi
z toho trochu —

30.4.15

GINGERS DO HAVE SOULS

Od dětských let já nebýval jak ostatní.
Já nevnímal co ostatní.
Já nepoznal vášeň či cit, jež druhé rval.
Z tohoto zdroje netryskala ani má trýzeň,
nezlákala mých druhů radost duši ke svým hrám.
Co miloval jsem..

..miloval jsem sám, píše Poe, kterého čtu ve dvanácti ze sbírky od sestřenky a je snadné se v něm vidět, zvlášt když máte ego atrofované slohovkami, předčítanými češtinářkou celé třídě. Ve skutečnosti jsem miloval řadu věcí, které šlo s vrstevníky bezproblémově sdílet — hokejbal, hry a Hvězdné války —, a cokoli mimo střední proud teprve číhalo na příležitost mě strhnout proti němu.

Výjimkou byli The Residents, ale fascinaci jejich pražskou produkcí Freak Show nebylo jak rozvinout: o hudbu jsem se aktivně nezajímal, poslouchal tak možná první dvě desky The Prodigy, Different Class od Pulp a filmové soundtracky, a ještě nemohl tušit, že basová kytara z Červeného pokoje v Twin Peaks mě uhranula na celý život.

S definitivou mi krustu nezájmu rozláme až David Bowie. V televizi běží klip Thursday's Child, v intru Omikron: The Nomad Soul spustí flétny New Angels of Promise a — a new life awaits you in the Off-world colonies!


Bylo příhodné nakročit mu vstříc hrou, která si na přecházení mezi životy potrpí dokonce do takové míry, až první z hrdinů mluví v dramatickém úvodu přímo k tobě jakožto bytosti na opačné straně obrazovky. Může to znít směšně, ale pocit, že stiskem klávesy do světa za zrcadlem vstupuje nikoli tvůj hráčský vklad, ale přímo TY, měl na konci tisíciletí — a puberty — svou sílu.

Něco velmi podobného totiž moje generace čerstvě provozovala na internetu. Z kaváren a později přes domácí dial-up píšu poprvé do chatů, poprvé čtu diskuzní fóra, poprvé bloudím po webech konkrétních kultů a poprvé zjistím, že co se zrovna učím milovat, to rozhodně nemiluju sám. Propadnutí Bowiemu mám úzce svázané s propadnutím kyberprostoru a snad i proto dokážu poslouchat jinak podprůměrnou 'hours...', a snad i proto se mi neoposlouchá geniální 1. Outside. If I can't control the web we weave / my life will be lost in fallen leaves!


Ikonka, přezdívka a byli jste kýmkoli jste se cítili být. Ne nutně z potřeby klamat, ale z možnosti se zcela novým způsobem najít. Jak že se jmenoval tehdy nejzásadnější zdroj nových obzorů?

Zatímco v Omikronu jste duše střídali, na síti jsem střídal avatary a poznával duše spřízněné, o kterých se mému solitérství nikdy nesnilo. To nejzajímavější přitom probíhalo ne ve fázi, kdy jsme si navzájem přitakávali, ale když jsme si navzájem otevírali a drželi další a další dveře. Lou Reed, Brian Eno, krautrock, Pixies, minimalismus, art brut, sexualita i sexuální identita, červené pokoje a černý kafe... Kdyby někdo překlopil kyberprostor přelomu tisíciletí do tří rozměrů? Podobal by se maglajzu Off-Peak.


A tady se koleje konečně sbíhají do jednoho vlakového nádraží. Off-Peak mi živě připomenul další z realit, ve kterých bylo fascinující se ztrácet. Pod hlavičkou Worlds.com v devadesátých letech vycházely v podstatě chatovací místnosti přesazené do „worlds“, kde jste si mohli povídat v tělech trojrozměrných avatarů a kulisách polygonů a textur.

Ve zpětném zrcátku šlo o slepé rameno internetu, vedoucí když už někam, tak k Second Life (a ten je dnes kde, hm?), ale bokem rozkvetl svět Davida Bowieho: v dalíovskému přelivu, s něco málo interaktivními prvky a hlavně s MIDI smyčkami, ulitými na míru nočnímu vytáčenému transu. Představte si PlayStation Home (a ta je dnes kde, hm?), ale optikou Normality.


A představivosti vlastně netřeba! BowieWorld je pořád k dispozici, pořád ho jde rozběhnout (dotazy na registraci ignorujte) a pořád si umí stahovat jednotlivé oblasti, rozparcelované do megových pomníčků připojení 28,8 kilobitů za sekundu.


Korzovat jeho zákoutími je dnes sotva fetiš pro fanoušky vaporwave, ale když o patnáct let později bloudím zákoutími Off-Peak, provází mě podobný úžas a podobně intenzivní slast z pádu do prostoru, kam svobodně konverguje tolik věcí, ke kterým jsem za svůj dosavadní život cítil lásku.


Kecal bych tvrdit, že mi tu spolu dávají nějaký souvislý smysl — bohatě stačí, jak mě objevování toho prostoru zasahuje, jak se mi líbí, co na nádraží vymknutém z kolejí potkávám a nacházím, co vidím a slyším. Ne, protože je to jiné, ale protože je to takové, jaké to je: přetékající bezbřehou fantazií, silné v nečekaných detailech, vtipné i zneklidňující.


Jasně, jinakosti přiznaně fandím už proto, že po proudu plují mrtvé věci, ale především jí fandím z principu, který nádherně shrnul Jean-Paul LeBreton:
A žádná duše už by se nemusela cítit opuštěná.

31.1.15

Pracovní týden

Zatímco tyhle stránky si rezervuju pro delší texty, jiný a stručnější jsem čerstvě založil a mají za sebou první týden. Začal sice až v útery, ale dál poběží tak, jak se jmenujou:


Od pondělí do pátku si na adrese po-pa.tumblr.com každý den poznamenám jednu skladbu. Bude to skladba, kterou jsem ještě neslyšel, a budou u ní slova, za která neručím.

Logicky pak neručím ani za výběr. Deník, nikoli návod! Obzory si lze rozšiřovat pouze na vlastní nebezpečí.

13.1.15

My Heart’s in the Highlands


Že je cesta do pekla dlážděna dobrými úmysly ještě neznamená, že s nimi nemůžete vydláždit leccos dalšího. Letenky do Edinburghu jsme kupovali s Ripleyovou, ale protože nám došlo, že letět spolu do Edinburghu není dobrý nápad, letěli jsme spolu do Edinburghu — a tam se rozdělili každý svým směrem. Ten můj jsem si pracovně pojmenoval plans within plans within plans a mířil na západ do přístavu Oban, odkud chytíte mimo dalších lodí taky převoz na Vnější Hebridy.

Nebudu zapírat, že poprvé jsem o ně zavadil skrze Esther, ale to ještě nestačilo k zájmu je poznat. Ten u mě startuje libovolné dostatečně odlehlé a dostatečně vodou obehnané místo a jakkoli nedokážu specifikovat jeho kořeny, utíkají ze suchozemské domoviny k oceánu. Před třemi lety jsem do něj namočil špičku palce u nohy a definitivně si stvrdil, že léta neplavectví a vyrůstání v rodině, která neměla peníze ani náturu na dovolenou v Bulharsku, je potřeba dohnat, předehnat a nechat daleko za sebou.

Tudíž si dopoledne 29. prosince dávám v obanském Julie’s Coffee House „bestcoffee“, jak se holedbá heslo na zdejší wi-fi, i když sama Julie ho svou skotskou angličtinou vyslovuje „based“, a pomrkávám na hodinky, které jsem si nadělil k Vánocům a měly by zvládnout deset atmosfér, což se na Hebridách, kam mě v půl třetí vezme převoz, bude hodit nikoli proto, že bych se plánoval koupat, ale protože chance of rain tam během zimy okupuje 100 %. Hlavně mít, na co se spolehnout! K tomu spoleh na nepromokavé pončo, svítilnu, mapu a Severoatlantský proud, díky kterému teploty nejdou do hodnot neslučitelných se zevlováním v otevřené krajině. Když zrovna nefouká. A nejste promočení na kost.

První, co po vylodění zjistíte: fouká tu neustále. Bylo deset večer, dopnul jsem svou větrem neprůstřelnou bundu a vyrazil z přístavu Lochboisdale po A865, táhnoucí se ostrovem South Uist přes Benbeculu až k jeho protějšku North Uist. Nechával jsem náhodě, kam přesně zvládnu dojít, co mě tam bude čekat a jestli si na tom půjde ustlat, ale po zkušenostech z padesátikilometrových pochodů v Alpách, vandrech izraelskou pouští a letitém bojkotu Opencard si věřil. A šel.

Neočekávaný dýchánek


Uvítacím výborem ještě v přístavu byla rvačka, kterou jsem neviděl, ale odposlouchal z křiku na cestě před sebou. Zpomalím a nechám rozčilené hlasy odeznít, dál už potkám jen domy, roztroušené podél silnice a tu a tam ověšené vánoční výzdobou. Světla oken, elektrických svícnů v nich a barevných žároviček pravidelně barví tmu, kterou ani tak není potřeba ohmatávat svítilnou. Rovně, u pravé krajnice, krajinou ticha, do kterého vstupují tušené vodní pumpy v dálce a skoro neznatelný bzukot sloupů elektrického vedení, na jejichž špičkách tancuje cosi po způsobu Eliášova ohně. Neustále totiž mrholí, kapičky jemné natolik, že si jejich společnosti všímám až ve chvíli, kdy mi nacucaný rukáv brnkne o tělo. Směju se vlastní suverénnosti, pončo v batohu se směje taky. Když ho vytáhnu ven, teď už spíš pro parádu, počasí samou radostí, že si konečně rozumíme, spustí regulérní déšť.

Vzápětí se do něj opřou světlomety auta za mými zády. Je odhadem sedmé, které mě za pár hodin chůze minulo, a druhé, které zastavilo. První jelo v protisměru a řidič chtěl vědět, jestli je všechno v pořádku. Bylo, takže jsem poděkoval a poslal ho dál. Tentokrát směr sdílíme a svezení neodmítnu, jakkoli na „kam?“ postrádám kloudnou odpověď. Nabral mě manželský pár, vracející se z večeře u přátel na jihu, řídí abstinující manželka, mluví oba. Jsou tu s dětmi na sváteční návštěvě manželčiných rodičů, a i když mají plný dům, nabídnou mi nocleh na gauči v obýváku — jestli mi tedy nebude vadit, že už tam spí Linda.

Nevadí. Linda je zhruba půlroční siamské kotě, přede ještě dřív, než ho začnu drbat, a když se ráno budím, chrní mi na stehně. Oddechnu si, že jsem hostitelům nezalehl kočku, a představím se zbytku rodiny. Dědeček toho moc nenamluví, a když už, tak gaelštinou, babička ho zastane. Děcka ještě chrní. Navazující převoz mi jede až odpoledne, takže dostanu snídani a od Alasdaira (manžel) nabídku okružní jízdy po okolí. V autě si povídáme o skotském referendu, na které jsem neměl názor, ale když jsme zpátky, za sebou brontëovské panorama od bývalé radarové stanice, procházku po písečné pláži ze žurnálu, dva jeleny, jednoho orla skalního a hlavně Alisdairovo zapálené vyprávění, je ze mě skotský nacionalista. Snad aby to doma podtrhli, mladší syn, po škole flétnista, dostává za úkol mi zahrát nějakou od podlahy a nějakou smutnou, což taky udělá, babička ho dojatě pozoruje, je to z části bizarní, z části trapné, ale ze zdaleka největší části mě to dojímá taky. Babička pak vyhecuje i svou dceru, aby mi s Alisdairem zazpívali jednu z tzv. port a beul, písniček „od huby“, které na tancovačkách nahrazovaly dudy, a oni fakt zpívají, já cizák jim nevěřícně dřepím v kuchyni a nádavkem je mi odvyprávěn příběh první z melodií, kterou hrál syn na flétnu. Slyšet to celé od rádobykeltů někde na Festivalu batiky, skřípal bych zuby, ale kontext je v hudbě všechno – a tenhle má na své straně okno, za kterým mlha polyká krajinu.

Abych národoveckou karmu alespoň z části dorovnal, nechávám na lince vánoční cukroví, vyšmelené doma u Hradčanské za prskavku, a pak už se loučíme, babička mě zmáčkne v objetí, dědeček sedne za volant a spolu s Alisdairem zamíříme k molu na ostrůvku Berneray, kam od roku 1999 vede silniční násep. Podobné propojují i oba Uisty s Benbeculou, a když v autě zmíním, že jsem je chtěl původně zažít v noci, kdy to moře po obou stranách jenom slyšíš, Alisdair si vzpomene, že před devíti lety to z jednoho takového náspu spláchlo rodinu, ujíždějící před dvousetkilometrovým orkánem.

No way


Úspora času, energie, ale především času, mě postavila před dilema. Součástí hebridských plánů v plánech dalších plánů byla jednak oslava Silvestra na doslech rozbouřeného moře, pak taky zpáteční letenka z městečka Stornoway na severním ostrově Lewis, a někde mezi tím vlajky, domluvené ještě z Prahy s holkou, která ve Stornoway kéruje. Především jsem ale chtěl jít, vidět, cítit — zadrat si Hebridy pod kůži nejenom inkoustem, novoroční hlt z quarter bottle skotské odbýt někde uprostřed ničeho a finální ostrov načít až jako post scriptum. Ve skutečnosti bylo teprve třicátého, já už se plavil na Harris (který tvoří s Lewisem jednolitou dvojici), převoz kličkoval mělčinami a moje oči v mapě.

Kde zakotvily?


Most nikam je most, který měl startovat cestu podél východního pobřeží, ale pak si zodpovědné osoby řekly, že tam stejně moc fouká, cestě stojí v cestě asi 2786 louží, kterým tu už od nejmenších říkají lochy, a kdo by k čertu potřeboval jít do Port of Ness podél východního pobřeží, když tam může za hodinu dojet po tom západním?

No kdo asi.

V Leverburghu jsem chytil autobus („Prosímvás, nevíte, odkud jezdí autobus?“ „Myslíš támhletu dodávku?“) a s přestupem v Tarbertu se kolem páté rozkoukával uprostřed čerstvě setmělého Stornoway. To už jsem tušil, že na silvestrovské zítra vyrazím k Bridge to Nowhere a odtamtud dál po tzv. Heritage Trail, což je vzletné jméno pro dvacetikilometrový přechod mokřady, značený nenápadnými sloupky, ze kterých vítr dávno očesal barevné odrazky. Takže jsem i tušil, že se chci na zítra trochu líp vyspat a nasnídat.

Přesně tohle se zdály nabízet hvězdičky privátu Janell, svítící na mě v rámci akce, nalistované u piva v baru lakonicky nazvaném Lewis. Dopil jsem a za dvacet minut klepal na dveře. Otevřel mi Paul, o kterém jsem v tu chvíli ještě nevěděl, že je to Paul, a že spolu budeme pozítří zcela namol probírat moje manželství. Uvedl mě do pokoje, kde se to hvězdičkami jenom blýskalo, a zeptal se, v kolik chci zítra snídat. Řekl jsem v sedm, protože mě čeká celodenní pochod. Zeptal se, kam. Řekl jsem po Heritage Trail co nejdál na sever a tam strávit půlnoc u moře. Zeptal se, jestli vím, že to nejde.

V tuhle chvíli bych rád navázal radou, že místní bývají paradoxně ti poslední, komu věřit, že něco nejde, ale Paul byl místní jen napůl: na Lewis se s jihoafrickou chotí Maureen přistěhovali před dvěma lety a tenhle bodrý čtyřicátník z Glasgow neměl jednak dva prsty na pravé ruce a druhak tušení, jak to na Heritage Trail vypadá. Já taky ne — ale tím spíš jsem z toho nevyvozoval závěry, že něco nejde. Když ale nabídl, že mě hodí autem alespoň k mostu, vidina náskoku, získaného k nalezení novoročního útočiště, mě donutila zjihnout. A stejně tak jsme si plácli, že se pozítří vrátím a na pokoji mezitím bezplatně nechám nepotřebné krámy. Nepočítal jsem, že by mi v obklopení lochů a vřesu a rašeliny byla co k čemu redukce na britské zásuvky nebo knížka, kterou jsem tu plánoval konečně dočíst, a ve které se kontrastně stříhá mezi trýzní a luxusem. Na pohádkově pohodlné manželské posteli jsem si zabalil ponožky, další ponožky, jídlo, dva svetry, náhradní baterky do svítilny a něco ponožek navrch.

Tohle spolu s pončem a jídlem mi čekalo v batohu, když jsem Paulovi na Bridge to Nowhere stiskl ruku, poděkoval za svezení, otočil se k mostu zády a vyrazil udělat z nikam někam.

Po větru


Cesta obkroužila skálu, překročila potok a ztratila se. Protože jsem sporadicky rozmístěným sloupkům ze začátku nevěnoval patřičnou pozornost, ztratil jsem se taky, respektive začal namísto Heritage Trail stínovat skály, padající po pravé ruce do moře. Ostrý vítr mě tlačil před sebou, zavázal jsem si šálu kolem uší a držel tempo: krok, další krok, skok přes louži, úkrok, krok. Pod nohama mi čvachtaly barvy a jen co jsem si řekl, že mám manévrování jejich zrádností zmáknuté, šlápl jsem tak, až mi noha zmizela po koleno.

Nově získaný respekt k promáčenému terénu mě zpomalil, ale v zásadě jsem si pořád kráčel jako pán. Když mě přestalo bavit, jak vítr dovádí s pončem, opásal jsem si šálu kolem stehen a nazdar. Stal se ze mě převoz naruby — kličkování mezi hloubkou viditelnou i tušenou mě provázelo až ke svahu, kde se trasa, kterou jsem zvládl opět potkat, na sto metrů prudce spustila dolů a přes potok, ústící do moře.

Vítr do vzniklé roklinky netrefil, tak v ní skládám batoh ke svačině a při zapíjení vodou z potoka se rozhodnu udělat si podél jeho proudu odbočku k Atlantiku. Držím se koryta, ale musím ho opakovaně brodit tam a zpátky, a když už to dělám asi popáté, na jednom z kluzkých balvanů hloupě podklouznu a přistanu celou vahou na holeních. Vynadám si do debilů, protože to zabolí, jako by bylo něco špatně, ale pár nepříjemných kroků mě odvede k výhledu, před kterým vadne nejenom bolest.


Zatímco mi na pravé noze bobtná luxusní boule, osmělím se jít blíž. Z moře trčí skály, pod nebem krouží trojice terejů, vlny se k břehu spíš plouží, ale pak o něj třísknou s překvapivou parádou. Postupující voda prozradí příliv, takže se nepouštím do větších akcí a po nalezení památečního oblázku otočím nazpátek k potoku, vyškrábat se do protějšího svahu. Nahoře minu prázdnou pasteveckou boudu a švihám si to mokřadem dál na sever. Střídavě prší a mrholí, jenom vítr nepřestává pospíchat od jihu. Po další hodině mokřad přechází do souvislejší louky, útesy naberou severozápadní kurz a na obloze se začnou párat mraky.

Poprvé za celý pochod vidím slunce. Paprsky položí na rozvaliny kostela a domku z 19. století, tak jdu k jeho kamenným zdem, kterým schází střecha. Pár dalších kroků a letěl bych do Atlantiku, rozpínajícího se, kam dohlédnu. V kameni nacházím značky z různých let, včetně roku mého narození. Přiryju k němu L, abych ho mohl ukázat dětem, se kterými se tu v prorocké vizi courám a vyprávím, kde táta přemýšlel, jestli už nezůstat na noc. Kámen odolává větru, moře je blankyt, rozeklané útesy vábí na jeskyně, kam musí být úžasné slanit nebo doplout na kajaku. Ale já nemám ani lano, ani kajak, takže ne, tohle ještě není oltář, kde pohřbít rok života a vysvětit ten další.


Abych navázal správný kurz, musím jít pár minut proti větru a je to natolik odlišná legrace, až spontánně vykřiknu IS THIS ALL?! a obratem se omlouvám, protože se to nehodilo nezávisle na skutečnosti, že beru v potaz jedinou věc mezi nebem a zemí: mraky. Přesně ty se opět zatáhnou a dál kráčím v rutině, kterou na Hebridech brzo přijmete za svou. Kožené pohorky už dávno prosákly, kalhoty mám zmáčené pod kolena, ale na to se přece neumírá a dokud jsem v pohybu, jsem v komfortu tepla i účelu. Jen pohled na hodinky mě šťouchne, že čas do soumraku se krátí, navíc zase ztrácím sloupky a obloukem si zajdu na separátní útes, ze kterého jde jedině couvnout a tedy rozdat si to s teď už regulérním vichrem ještě jednou na férovku.

Z alpského tempa je krok sun krok, ale dopachtím se k osadě, odkud pokračuje asfaltka na Port Ness. Po obou stranách ji lemuje rašelina, místy naporcovaná, protože se tu s ní výtečně topí v kamnech a krbech domků, které mě po další půlhodině pozdraví z krajiny. Dojdu k vesničce Sgiogarstaigh, kde zrovna pošťácké auto v silvestrovském odpoledni zajíždí k jednotlivým adresám, je chvíli po čtvrté, namísto lidí potkávám jen malé štěbetající ptáky na drátech a v keřích a taky kachny a husy na dvorcích a cedule „na prodej“ před baráky, jejichž dvorky zejí prázdnotou a okna jsou mrtvá. K moři zbývají ještě tři kilometry, ale jestli jsem si doteď říkal, že to z přístavu vezmu k pláži na severozápadě, v jediné chvíli se mi plány obrátí ke světlu, mrkajícímu těsně nad obzorem.

O majácích jsem se tu vyjadřoval, ale tenhle je můj první skutečný. Z mapy vím, že šperkuje nejsevernější cíp souostroví a zpětně se dočtu, že také největrnější místo Spojeného království. Teprve rytmus jeho světla mě ale ponouká, že spolu potřebujeme být. Přidám do kroku, jenže když oči vidí, že se maják blíží daleko pomaleji, než by nohy doufaly, tělo začne kňourat. Držím se silnice a znamenám si místa, kde by šlo přetlouct noc. Minu fotbalové hřiště s tribunou z vlnitého plechu a říkám si Tady? Minu prázdný chlév a říkám si Tady? Mentalita můry mi zastavit nedovolí, a když to vzdá i silnice, otevřu branku na pastvu, utíkající k moři, a vydám se přes ní šerem a mokrem a žízní, která mě konečně donutí přijít k rozumu a zapauzovat u betonového přístřešku se zatlučenými dveřmi.

(Tady?)

Obejdu ho na stranu, kde mě ochrání před větrem, dám si pozdní svačinu a počítám škody. Z ponožek jsou hadry, torzo zůstává v suchu. Jídla dostatek, nejistoty taky. Na pravoboku mě shovívavě pozoruje měsíc, na levoboku se do Atlantiku spouští slunce.
Under moon & star, outlander, WHAT do you want?!
Nejlepší otázka. Obléknu o vrstvu víc, nasoukám se do batohu a donutím nohy jít.

Na konci světa


I kdyby se mi chtělo pouštět do metafor o rozbouřeném životě, neokecám, že se blížím z pevniny. Přesto — klesat soumrakem ke světlu, natahujícímu se kuželem do čtyřicetikilometrové dálky, byl skoro mystický zážitek. Padesátimetrový maják tu stojí od šedesátých let 19. století, z červených cihel a dnes už v plně automatizované režii. Je dominantou výběžku Butt of Lewis a náleží k němu ještě několik dalších budov, obehnaných plotem a kamennou zdí. Chvíli jdu podél ní a zklame mě, že nenacházím úhel, ze kterého by se nehnal vítr. S čerstvě spadlou tmou ze mě padá potřeba jít dál a říkám si, že bych to mohl zalomit někde tady, kdyby někde tady nepostrádalo útočiště před počasím.

S výjimkou samotného majáku, pochopitelně. Nakukuji přes zeď do jeho areálu, trafostanice a nápisy, zapovězující vstup, budí respekt. Přímo do majáku vedou zamřížované dveře, nad kterými vytrvale svítí lampa. Kromě těch mých nadávajících dvou tu není ani noha. Vezmu je ještě na procházku k okraji útesu, odkud bych za světla možná dohlédl k opuštěné zátoce Port Stoth a můj Silvestr by skončil v luxusu bývalého skladiště, které tam prý ještě stojí. Jenže světlo tu kromě majáku obstarává jen měsíc: občas vyhlédne zpoza mraků, aby se na sebe podíval v moři. Nedivím se mu a shlížím z útesu na skály, jedny z nejstarších v Evropě, stovky milionů let oplachované vlnami, co si v bouřkách sáhnou i na maják. Dnes večer je ale relativní klid, sdílený několika ovcemi ve tmě kolem — dřepí tu a bez komentáře sledují, jak se rozhodnu.

Přijde mi to daný. Majáky jsou přece od toho, aby pomáhaly námořníkům v nouzi, ne? A já sice nejsem námořník, ale mokra mám v botách dost. Vyšvihnu se na zeď, přetáhnu znavený tělo přes kámen a jsem uvnitř.

Lampa nade dveřmi osvětluje plácek, kterému se zprvu vyhýbám, snad jako bych čekal, že je tu někde kamera, a že ji někdo v tuhle dobu věnuje pozornost. Je ještě hrozně brzo — kolem šesté — a obcházím patu majáku v naději, že obstojí větru. Dlaní se dotknu cihel, jsou hladké a navlhlé. Za majákem běží zeď natěsno, na tři kroky, ale i když je odsud fenomenální pohled na sílící příboj, vítr si mě zase vyhmátne a nenechá schnout. Vrátím se na osvětlený plácek, proti kterému začíná schodiště do jedné z budov. Jeho vysoké a tlusté zdi vypadají bytelně a taky jsou, protože když mezi nimi vystoupám až ke dveřím v patře, foukání zcela ustane.

Ustanu taky, na poslední schod, a vysvobodím nohy z promáčeného vězení. Vzduch ve skutečnosti hřeje a dává mi kuráž, že jsem si vybral správně. A i kdyby ne, stačí zaklonit hlavu, nad kterou kužel majáku rytmicky přitakává. Schnu teplem, schnu štěstím.


Znovu se podívám na hodinky, do půlnoci zbývá ještě pět hodin. Zabalím nohy do dvojice čerstvých ponožek a najdu polohu, ve které mi jde zavřít oči a jít naproti spánku. Co chvíli mě sice vyruší zvuk auta, ale vždycky se ukáže, že to byl jen vítr, zapřený do těla majáku, takže zaberu se vším všudy a budím se někdy v devět, zimou.

Jakkoli sem nahoru nedofoukne, nehybné tělo stydne do nepohodlí. Vstanu a projdu se po ztemnělém areálu, teď už zcela bez bázně z odhalení, ale vítr se lísá s takovou vehemencí, že jsem brzo zpátky na schodišti a pokorně dupu na místě. Poslední hodiny do nového roku strávím tancem, zpěvem a vůbec šarádou, ze které si bílé fleky za zdí ťukají kopýtky na čelo. Když jsem před pár dny absolvoval snídani u lidovek v podání Alisdairovy rodiny, babička se ptala, jestli náhodou nezpívám taky. A já, idiot, měl v tu chvíli brutální okno: zoufale jsem v hlavě lovil alespoň jednu melodii a dokola mi tam skákala Na tom pražským mostě, která mi přišla natolik debilní, že jsem se s pocitem zločince vymluvil na hudební hluch.

Teď, na 58° 30′ 56,16″ severní šírky a 6° 15′ 40,28″ východní délky, se snažím z předchozích hříchů vyzpívat. Zcela bez ostychu hulákám Pásli ovce Valaši, Išiel Macek do Malacek a Ach synku, synku, pak se mi to volně překlopí do pologaelských, poloindiánských glosolálií a kupodivu tím nepřivolám déšť, ale naopak rozfoukám mraky, na pravoboku se rozsvítí Vega, zpoza majáku vystoupá Velká medvědice a thanks, you’ve been a wonderful audience!

Je jedenáct, to znamená půlnoc doma u našich, u kamarádů z Letný, kamarádů ze zbytku republiky, zazpívám jim hymnu a ten náš hučivo-šumivej patos vyklátím nejodpíchlejší interpretací Nad Tatrou sa blýska na západ od Terchovej. Pak už to uteče jako nic, sáhnu do batohu pro quarter bottle a jdu za maják, připít si s příbojem na něj, na sebe, na lásku, na švagra-budoucího kapitána, na Ripleyovou a vůbec všechny lidi dobrý vůle — a na ty ostatní, aby ji v sobě dokázali najít. Skotská zahřeje tam, kde Skotsko studí, nevidím a neslyším jedinou rachejtli, jedinou květinu ohně, flusnutou proti obloze, jen volání racků a terejů a taky tuleňů kdesi na skalách v moři, a všechno, mě nevyjímaje, se zdá být na svém místě.

Když je po rituálu, sbalím batoh a přelezu tentokrát železnou branku na silnici, od které čekám, že mě vrátí zpátky do civilizace. Kužel z majáku mi její štěrk pravidelně osvětluje, tak světlu zasalutuju a vyrazím najít nocleh. Přímo k lidem se mi nechce a oschnul jsem do míry, ve které si troufám vsadit na použitelnost útočišť, vyhlížených cestou sem. Oblouk zatáčky mě vyvede z dohledu majáku a—

Spustí se peklo.

Než si stihnu uvědomit, že se rozpršelo, jsou z kapek kroupy, vítr mi je kope do tváře, kterou schovávám pod cíp kapuce, udělat krok je najednou přetlačovaná s bohy a v řevu, zaléhajícím uši, slyším konečně odpověď na drzé odpolední zvolání.

Rychle počítám, jestli by nebylo rozumnější ustoupit k majáku, ale ne, tam jsem svůj čas vyčerpal do dna a tohle je přece obyčejná voda, voda uprostřed silnice, ze které není kam spadnout nebo v čem se utopit, takže zapřu co ve mně je a šinu se proti vichřici. Když po pár desítkách minut dokráčím k betonové zastávce na okraji vesnice Eòrapaidh, místo nohavic mám dvě kluzké ploutve a ve svalech už jenom odevzdání. Zastávka je zastřešená růžice, ve které nacházím kout, kam krupobití nedosáhne, tak se do něj vtisknu a jenom zírám na spoušť přede mnou.

Kroupy jsou drobounké a jsou jich houfy, tudíž perfektně modelují jednotlivé proudy vzduchu, vztekle švihající všechno, co se neschovalo. Zůstávám nehnutě ve své betonové skrýši, ale představa, že tu trčím do rána, mi bere náladu. Kolem jsou domy a leckde se i svítí — pokouší mě to vzdát se a zkusit někde zaklepat, ale po půlhodině kroupy konečně dojdou a najednou je ticho. Rozhodnu se v něm pokračovat k fotbalovému hřišti, které už je od zastávky jen pár stovek metrů. Dorazím pod oblohou, která by ve dne byla modrá a teď na ní k západu klesá Orion, přes hřiště je na něj a ostatní hvězdy úžasný pohled, zamávám mu rukou, na které ho mám, a přelezu plot u improvizované tribuny.

Na středovém kruhu odpočívají husy, ale moje plány se k nim z tribuny přidat mi záhy rozbije co jiného než vítr, který se s každým silnějším poryvem prosmýkne škvírami ve vlnitém plechu. Když se navíc podívám na sever, přes moře sem táhne obrovská, sytě černá stěna vody, definitivně lámající moje asociální předsevzetí. Vedle hřiště stojí rozsvícené patrové stavení, tak posbírám zbytky důstojnosti a vyrazím k němu. Ze dveří mi naproti vypadne chlap a než si zapálí cigaretu, všimnu si dalších dvou.
„Where the FUCK did you come from?!“
Skelné pohledy napovídají, že musím odpovědi zestručnit. Odkud jdu? Od majáku. Co to mám na sobě? Pláštěnku. Kam jdu? Nevím. A pak už se konečně zeptám já: to za dveřmi je soukromá zábava? Ne, mám jít dovnitř na pintu!

Jestli si vybavíte takové ty westernové scény, kdy cizinec vkročí do saloonu a zábava ztichne — tuhle nešlo zrežírovat líp. Stavení, ze kterého se vyklubal „social club“ místního fotbalového oddílu, je narvané ostrovany mezi dvacítkou a důchodem, z jednoho koutu vše diriguje harmonikou a houslemi vyzbrojená kapela a u výčepu panuje přetlak, do kterého se po vysvlečení batohu a několika vrstev oblečení pustím s přesvědčením, že dostat tu do držky bude pořád lepší scénář, než dostávat celou noc do držky od počasí. Blíží se druhá ráno a střízlivý jsem tu jen já, což obratem začnou korigovat Skotové rozličného ražení, pokládající otázky na tělo a panáky na stůl.
„Are you smoking dope?“
„Do you need therapy?“
„Which way do you swing?“
Nepiju tak rychle, aby mi nedošlo, že ta poslední se netýká golfu, takže po jejím zopakování, při kterém mě dotyčný poprská, odpovím „straight“.
„You sure?!“
Napadne mě pár vtipů na krátké dívčí účesy, pro které chodívám světa kraj, ale jinak jsem tak sure, jak jen můžu po dvojité Whyte & Mackay být. Skoro každý se samozřejmě zajímá, kde dneska spím, a když krčím rameny, tři mladší cápci mě ponoukají, ať jdu po zavíračce s nimi. Tancuje se na skočné odrhovačky, tancuje se na Auld Lang Syne, dojde řeč na Rosického s Nedvědem, a když kolem čtvrté začnou servírky vymetat osazenstvo do přistaveného mikrobusu, přitočí se ke mě ještě děvče, které zmíní guest house, co je hned o dům dál a prý tam i v tuhle hodinu určitě někdo bude.

V tamtu hodinu tedy klepu nejprve na dveře a posléze okno svítícího domu o dům dál, nikdo neodpovídá, ale zevnitř slyším hlasy, tak sáhnu po klice, a protože je tu jako skoro všude odemčeno, vejdu jim naproti. Ukáže se, že guest house zůstal mezi svátky prázdný, tak ho majitelé nechali napospas svému pozdně náctiletému potomkovi a jeho kamarádům z vnitrozemí. Přes tuny alkoholu, o který tu zakopnete i v koupelně, je místní posádka dostatečně při smyslech, abychom si vyjasnili situaci, a dostatečně opilá, aby mě bez okolků nechali položit k jejich krbu sebe i většinu svého oblečení. Parta čtyř kluků a dvou holek (s jedním rumem vyřazeným náhradníkem v posteli na patře) zrovna řeší, jakou muziku pustit. Zmíním, že o muzice píšu a jsem tedy výjimečně kvalifikován podrobit jejich výběr kritické analýze, a v následné zapálené debatě se dobereme ke jménu, při kterém mi málem zaskočí obdržený svařák: Dmitrij Šostakovič.

Bude pět ráno, suším bosé nohy u krbu na ostrově Lewis a z novoročního mejdanu skotských studentů se vyklube novoroční mejdan skotských studentů hudby, z nichž ten nejkouzelnější mě právě usilovně přesvědčuje, že si musím poslechnout Šostakovičovu pátou, protože PŘECE TY TRUMPETY!

Zeptám se, jestli si dělají legraci, a když je jasné, že ne, zkoušejí nazpátek, jestli jsem je nevodil za nos já. Trumpetista chce znát mou vůbec nejoblíbenější skladbu, tak mu o řeknu a jedna z holek vypískne, že tu si přece nechali hrát cestou sem v rádiu na přání. Fantazie!

Povídáme si skoro do šesti a zůstávám přespat na gauči vedle krbu, kde ještě chvíli uhranutě zírám do tmy a pak už mě dohasínající oheň a hladina alkoholu stáhnou do nevědomí.

Hold fast


Prvního se budím až v jedenáct a cíl je tentokrát zcela prozaický: dostat se zpátky do Stornoway, kam to mám třiačtyřicet kilometrů po A857. Autobusy na Nový rok nejezdí, ale spoléhám na auta, vracející se stejným směrem do města — a dojít se to dá přinejhorším taky.

A přinejhorším taky mi nic jiného nezbyde, protože auta se sice vracejí, ale nezastavuje žádné. Opět mám štěstí na vítr, takže se jde relativně slušně, domky pomalu ustupují krajině a ta si drží svůj punc, pro který stojí za to jít pěšky, ale ubíhá výrazně pomaleji, než čas. Najednou jsou čtyři odpoledne a mně zbývají ještě celé kilometry do Barvasu, kde se silnice konečně stáčí na Stornoway. Kousek před vesnicí mi zastaví auto, ale jsou v něm jen dvě babičky, které mě minuly v protisměru a nedalo jim mě nedojet a nezeptat se, jestli něco nepotřebuji. Kdyby moje nohy mohly mluvit, řekly by k tomu svoje.

Pit stop jim dopřeju až u nádrže na dešťovou vodu vedle parkoviště pro autobusy, natáhnu je podél betonového okraje a sbírám odhodlání ke zbývajícím dvaceti kilometrům. Pauza a jídlo mi dodají nadšení, díky kterému ten první uteče jako nic, ale pak se pro změnu spustí déšť, takže jdu do pláštěnky, svítilnu obrátím na temeno a držím se, abych každému z aut, co můj do reflektorů zdvižený palec nepřestávají míjet, nevěnoval mezi zuby ceděné „..and fuck you too!“

Ty pako, napomínám se uprostřed pustiny, vždyť na blikající strašidlo v ponču musí být dost všelijakej pohled a co, chtěl jsi to snad jinak? Nakonec mě z nekončícího pochodu vysvobodí dvojice na cestě do nemocnice, jsme ze sebe vzájemně perplex, takže prohodíme jen pár frází a ve Stornoway s uctivými díky vyskočím kousek od Janell.

S Paulem se vítáme, jako bych se vrátil z fronty, dá prát moje zbědovaný svršky, půjčí mi o pár čísel větší tepláky a zvou mě s Maureen na večeři, kterou si dáváme u nich v kuchyni. Maureen přede mě položí talíř s párky a kaší a hráškovým pyré a rovnou ho může vzít, jak to do sebe natláskám, pijeme víno a skotskou a mluvíme snad úplně o všem, o čem se mluvit dá. Ptají se mě na komunismus, já se ptám Maureen na apartheid, Paul ji provokuje, ať řekne něco afrikánsky, a ona mu vrací, že je „cheeky“. Probereme skotskou nezávislost (Paul volil proti), probereme jejich děti (dvě), probereme jejich budoucí plány (splatit hypotéku, podívat se na Fidži). Maureen nás kolem jedné nechá napospas rozpitým whiskám, dorazíme hned tři různé flašky, a když Paul před čtvrtou ráno sáhne po další, házím ručník do ringu.

Kocovinu vyhrávám na body: sparingpartner zůstává celý den mimo provoz, ale já se oklepu už na snídani a dál se jen válím, abych si usmířil nohy a připravil tělo na jehlu, kterou do něj v podvečer zaboří Krissy. Podsaditá a pokérovaná Angličanka sem přišla před pěti lety a bylo to prý jako vstoupit do Twilight Zone. Mluví o odvrácené straně komunity, která sice drží pospolu, ale stejně tak pospolu se drží zvyklostí, v jejichž rámci ukryjete leckteré svinstvo. Zastaví strojek a popíše příběh chlápka, co znásilnil mladou holku a vyvázl jen s přeřazením do jiné, ve skutečnosti lepší práce. Tlačí mi do prstů inkoust a vypráví, jak otevření studia musela — bez její přítomnosti — schválit městská rada, protože Krissy je lesbička. A jak měla první měsíce přede dveřmi běžně zaparkované demonstranty včetně megery, odhánějící zákaznice se slovy, že je „ta anglická mrcha“ bude při tetování svádět.

Svádíme řeč k veselejším tématům, smějeme se skutečným historkám i tomu, co z nich vyfabulujeme dál, dozvím se, že na letišti ráno vítr shodil startující letadlo z runwaye a kdy prý to letím? Během vybarvování se mě Krissy zeptá, kde mám ženu. Když je hotovo, ukazuju manželčiny vlčí máky. V tomhle případě by měla megera recht.

Myslím na Paula, jak se mi dívá do očí a zcela vážně říká, že minimálně jednou týdně sedí s Maureen na gauči v obýváku a jeden z nich se druhého zeptá, jestli se jim to všechno, co spolu mají, jenom nezdá.

A myslím na autora rozečtené Submergence, který vyrostl na Shetlandech a na straně 45 ústy irského kněze říká:
„James, there is never a moment in a life when a selfish heart is satisfied.“
Odliv


Jakožto gesto vzepření se víře, ženoucí lidi prudit před něčí byznys, si dávám šábes už v sobotu. V neděli tu nenajdete otevřeného zhola nic a trvalo dlouho, než tradice pustila ze stisku alespoň převozy. Jdu se projít do přístavu a pak dál, kam mě nálada vezme, v knihkupectví si koupím výběr ostrovní poezie a v potravinách kopu jídla, kterou na pokoji spořádám. Po domluvě s Paulem zůstávám až do odletu, za dumpingovou cenu, ale provinile se cítím z jiného důvodu — pohodlí je nákaza, metastázující okamžitě do všech kostí, až musím po obědě rozložit na posteli mapu a poručit si na zítřejší poslední den na Hebridech, ještě někam vyrazit. Večer pak vyrazím na pivo, zpátky do baru Lewis, kde kolem šesté zpívá Sinatra svoje
Somewhere beyond the sea / somewhere waiting for me / my lover stands on golden sands..
jenom mně a obsluze, ale jak zazní od výčepu, „it’s gonna explode,“ a přesně to se taky stane s příchodem drobnější, ze všech řetězů utržený ženský, která na pětníku objednává jägermeistery a rozmění si u mě desetilibrovku na jukebox, kam s výpomocí příchozího štamgasta sází Poison od Alice Coopera a dál neví.
„Co nějakej Ozzy Osbourne?“
„FUCK OZZY OSBOURNE!“
„I did!“
Bar se začíná plnit, hýčkám si svoje místo hned vedle ohně a svou pintu ucházejícího Tennent’s a ženská si mě začíná zvědavě dobírat, jakože co tu dělám a jestli jsem Polák a proč mám na stole zápisník dokořán a jestli do něj čmářu nějakou báseň, čímž mě zaskočí, protože na rozepsané stránce by se, umět po našem, dočetla
Jsou to šípy?
Jsou to podpálený hroty?
Jsou to hvězdy, padající z nebe?
Jsou to oči, ze tmy
ruce, v kapse
Jsou to slova, chrámem
okamžiku spolu
Překlad si nechávám pro sebe a stejně tak odpovědi na stále všetečnější otázky. Představí se mi jako Sylvie a všímám si, jak neuvěřitelně smutný oči na mě u toho, všemu ryku navzdory, koukají. Přitáhne si židli a do těch mých zahlásí, že s ní mám jít domů a „řekne mi všechno“, myšleno všechno o Stornoway, všechno o děvčatech na jehlách, co se tu začínají rojit, všechno o fasádě, pod kterou se i tady do velké míry žije. Fire walk with me. Vyskočí tancovat, mám v sobě čtyři piva a snažím se myslet rovně, láká mě nikoli její tělo, ale příběh, stojím na jeho prahu, ale krok udělám jen k parketu, kam mě Sylvie vytáhne a jsme jako draci do písniček halekaných vousáčem, který stranou všeho rozbalil kytaru a kombo a provozuje na ně country, co není po čtyřech pivech úplně marný.

Vím, že bych tu mohl zůstat, kochat se podpatky a Sylvii opakovat, že na ni nezapomenu — ne protože mi to už poněkolikáté ukládá na srdce, ale protože je to pravda.

Stejně tak ale vím, že srdce mám dávno jinde, na doslech moře, kterému se v neděli odpoledne z pláže Tràigh Chuil dívám do vln a ze sbírky básní nahlas čtu:
When I’m lonely, dear white heart
Black the night & wild the sea
By love’s light my foot finds
The old pathway to me
Vítr ty verše podebere a odnese, kam má.

28.11.14

You have a beautiful word for almost everything that I hate

Když se řekne Leatherface, mělo by se říkat Mush, ale já řeknu Horsebox. Co zmůžu jinýho? Nikdy nezapomenete jméno toho, kdo vás v nejhorším nejenom podržel, ale vyzvedl nad hlavu, abyste z díry svého trápení dohlédli k obzoru.

Pravda, moje dosavadní zmary jsou ničím proti trápení v místech, kde si nelze dopřát vypisování se z něj u kafíčka a keksíčků. A proto hudba, které dovolím mě chytit, nemůže být jenom rozčilená, jenom zoufající, nemůže kolem sebe jenom kopat — musí taky zvonit, musí mít plachty klidně jako řešeto, ale hrdě pleskající vstříc libovolnýmu souhvězdí, když přece hvězdy kvůli něčímu pinožení fakt nehodlají zhasínat. Zdraví oka obzor vyžaduje, cituju s oblibou Emersona. Ucha totéž.


K tomuhle jsem přišel jako cizák do hospody v Sunderlandu a tedy dostal obratem do držky: Leatherface byli, by far, England's finest, most exciting punk band of the 90s, a Horsebox vrchol jejich diskografie. There, I said it! Co zmůžu jinýho:


'Musí zvonit' je možná nepřesný pojmenování, ale pojmenovávám tak muziku, když mi zvoní zimním sluncem, šperkujícím ledový pláty na řece rozjařený (pun intended) k životu. Jak kapela tu melodii před druhou minutou zabrzdí a nechá rozlít, aby do všeho na pětníku zase šlápli a utopili v ní cokoli zlýho a špatnýho?

© guninmouthblues

Můžu jenom odhadovat, co všechno topil předák Frankie Stubbs, ale soudě dle jeho neopakovatelnýho hlasu, bylo to dezinfekcí na ty nejrozšklebenější rány rovnou do hrtanu. Řada lidí se nad Frankieho chraplákem pozastavuje, tak to udělám taky, ale v obráceným gardu — bez něj by ty písničky neexistovaly. Když spolu na akordech, táhnoucích peklem, halekáme refrén Lorrydrivers Son, nepotřebuju pamatovat, jak chutnala pinta Vauxu. Stačí mi slyšet ten zuřivej stesk.


Takový síle projde lecos, včetně fantastickýho coveru Cyndi Lauper, se kterým je daleko víc než jen legrace. Leatherface toho během let předělali celou řadu a na Horsebox se jim vešel ještě Nick Cave: trochu mě mrzí, že do patetický epiky přebroušená Ship Song album nezavírá, ale to bych se připravil o jeho nejsmutnější riff. A další refrén, napínající plachty. Remember when you'd hear a song / you sing it all day long?


Now, bring me that horizon.

11.9.14

Maják na konci léta

Když sem píšu o muzice, píšu sem obvykle o dílech rozmáchlejch, tisíc let starejch, ale spousta z nich jsou vlastně jen krásný písničky. Lacrimosa? Písnička. Kommt, ihr Töchter, helft mir klagen? Písnička. Cara sposa? Nejhezčí písnička.

Ale jen málo jich pro mě znamená tolik jako Lighthouse. Najdete ji na desce


dvojice Windy & Carl. Já ji našel pred osmi lety, byl jsem neotesanej a zamilovanej a venku byl mráz, kterej cinkal jako to dvouminutový outro. Celá písnička má dohromady minut devět a jsou chvíle, kdy mi to přijde málo.


Všude se mi dlouhodobě a v různejch permutacích vine motiv ideálu, ke kterýmu lze bez sebemenších obav přimknout celýho sebe, a rock to cling to, jak zpívají Disco Inferno, padnout do náruče jako do mdlob, který jsem zažil jedinkrát v životě a byl to jeden z jeho zatím nejkrásnějších momentů, složit se na podlahu a nechat se z ní zvednout, zcela oproštěnej od tíže zemský i lidský, kolem sebe bílo ne nepodobný sněhu kdesi u polskejch hranic, kde jsem ležel pro změnu dobrovolně, poslouchal tím sněhem utlumenej vesmír a cítil se v naprostým bezpečí.

Doma a přitom daleko. Vysoko na nebi, hluboko v ledu. Devět minut je zoufale málo.

Nevím, o čem v nich Windy zpívá. Onehdy se mi podařilo dohledat text, jenže jsem stihl zapomenout kde — i co v něm bylo. Rozumím slova jako rty nebo políbit, ale jejich potopení do celkovýho zvuku vnímám jako signál jejich podružnosti. Všechno je řečeno tónem hlasu, ale taky Carlovy kytary, tepem spodního pulzu, přelitím jednoho akordu do dalšího.

Proto si namísto utopenejch polibků vypůjčím text písničky úplně jiný, parafrázovaný nadpisem:
Nikam dál už nevedou cesty / Je tam jenom moře / Moře a hvězdy
Víc nepotřebuju.